HURÁ DO PŘÍRODY!

Tramping a tábornictví vůbec má v našich luzích a hájích dlouhodobou tradici. Možná právě proto, že jsme malý vnitrozemský stát, lákala již naše předky vůně dálek. A tak se již na sklonku „starého mocnářství“ dělníci, prodavači a úředníci začali oblékat do svérázných úborů, aby se v sobotu po práci vydali do romantických zákoutí naší přírody. Na lesních mýtinách a březích řek začaly vznikat drsné sruby „zálesáků“, kteří od šedivé každodenní reality unikali do chladivého stínu lesních velikánů, nebo na zpěněné peřeje našich řek.

Edgar Pachta

 

Lom na Turoldu poblíž Mikulova je jako vystřižený z westernu

Dnes jsou již ty tam doby, kdy se – samozřejmě jen o víkendech – česká společnost rozdělila na trampy a paďoury, masňáky či astrachány, z nichž ti první vyznávali životní styl v lůně přírody – nejlépe pod stanem, nebo i „pod širákem“, zatímco ti druzí dávali přednost pohodlnějšímu stylu, spojenému s bydlením v pohodlných chatách.

A podle slov trampského vůdce Jacka Aspirina ze slavného románu Bohatýrská trilogie, trampská činnost od stvoření světa „velkým Manitouem“ nutila paďoura k vynalézavosti. Tak prý vymyslel plot, zámek, a „spoustu jiných dobrých věcí“ …

Dnes je tedy českému trampingu již dobře 100 let. Během nich jeho vyznavači vytvořili svéráznou kulturu, která má svůj jazyk, tradice a rituály, módu i umění, hudbu a literaturu. A také touhu po romantice a dobrodružství, smysl pro kamarádství a čest. V celosvětovém měřítku jde o něco zcela mimořádného.

Staří trampové již dávno odešli do zálesáckého nebe a jejich následovníky (jinak také vandráky nebo čundráky) dnes potkáváme poměrně zřídka. Doba se mění, lidí s romantikou v srdci je však stále dost. A věřme, že znovu přibude těch, kteří, jakmile ucítí závan jarního větru, obléknou si maskáče, obují kanady, hodí na záda „usárnu“ a sesednou se kolem táboráku, aby zpívali trampské písně a vyprávěli zážitky ze svých toulek přírodou, z nichž některé již vstoupily do říše legend.

Jednu z těch zajímavých příhod s nádechem tajemna, mi před časem vyprávěli moji přátelé, staří trampové. A já se nyní pokusím vám jejich poutavé vyprávění tlumočit.

 

Lom na Turoldu poblíž Mikulova je jako vystřižený z westernu

O duchu Vrbovi

Bylo to kdysi v létě, když jsme se potkali uprostřed hvozdů nedaleko Brna. Ačkoli ještě byly prázdniny, počasí již věstilo přicházející podzim. Lilo jako z konve a mezi zčernalými okenicemi letitého srubu kvílela meluzína. U krbu, v němž praskala voňavá polena, bylo však útulno. Rozsvítili jsme zaprášenou petrolejku a otevřeli láhev rumu. Každý správný tramp má svou přezdívku, kterou používá častěji, než své občanské jméno. Tak tomu bylo i v případě obou manželů, jejichž přezdívky si dovolím pozměnit, stejně jako jméno ústřední postavy příběhu, který mi tehdy vyprávěli.

Bylo to prý ještě „za komančů“, tzn. před změnou režimu v roce 1989, když se moji kamarádi – říkejme jim Bill a Betty – vydali navštívit spřátelenou trampskou osadu v jednom z malebných zákoutí Vysočiny. Brouzdali lesem, přešli potůček, a když se blížila noc a z potemnělé oblohy začaly padat kapky deště, přišli do jakési vesničky. Taktak, že vešli do místního hostince, když se spustil pořádný slejvák. Na nocleh pod širákem nebylo ani pomyšlení, ale místní je odkázali na nedalekou faru, kde prý již léta nikdo nebydlí, ale je přístupná, a stejně tam není co ukrást.

Dopili své pivo a vydali se k nevelkému jednopatrovému domu, na který je domorodci odkázali. První zádrhel nastal, když se snažili otevřít vstupní dveře. Lomcovali rezavou klikou, opírali se do dveří, ale ta ne a ne povolit, jako by byla zamčená. Až po bůhví kolikátém zmáčknutí kliky se vrátka otevřela zcela hladce. Na tom by ještě nebylo nic divného, šlo by to omluvit „únavou materiálu“ a faktem, že dům je již dlouho neobývaný.

To bylo jasné hned, jak vstoupili. Zaprášené okenní tabulky a pavučiny na stěnách hovořily výmluvnou řečí. V patře našli docela příjemnou místnost, kde si rozložili své spací pytle a zakrátko usnuli. Při vyprávění oba trampové zdůrazňovali, že vstup do budovy zajistili pomocí trámku, kterým zevnitř podepřeli kliku dveří.

Někdy uprostřed noci to začalo. „Bille, vzbuď se,“ šeptala Betty a lomcovala manželovým ramenem.  

„Co se děje?“ otázal se Bill nevrle. Žena mu šeptem odpověděla, že v domě někdo je.

„Slyšela jsem kroky po těch dřevěných schodech, co vedou na půdu!“

Bill jen mávl rukou a otočil se na druhý bok. Než by ale odříkal „andělíčku, můj strážníčku“, zaslechl to i on. Dřevěné schody zřetelně vrzaly, jako by po nich někdo šel. Kroky neznámého se zastavily před dveřmi jejich improvizované ložnice. Na otázku, kdo je tam, nikdo neodpověděl. Za chvíli se však záhadné kroky ozvaly znovu. A opět zastavily přede dveřmi. Bill se odhodlal, z pochvy na opasku vytáhl bajonet, skočil ke dveřím, prudce je otevřel – a bodl do prázdna. Kužel světla z baterky v roztřesené ruce Betty osvětlil prázdný prostor před dveřmi; prázdné byly také schody vedoucí na půdu.

Potom prý již kroky utichly, ale dovedeme si představit, že až do rána nikdo z těch dvou oka nezamhouřil. Takový zážitek by samo sebou vystrašil i měkčí povahy, než jsou otužilí zálesáci. Hned poté, co je na tvářích pošimraly první sluneční paprsky, dali se do průzkumu fary. Půda byla prázdná, stejně jako všechny další místnosti. Trámek podpírající kliku byl na svém místě.

Netrvalo dlouho, a oba se již vítali se svými kamarády. Když našli odvahu a svěřili se jim se svým strašidelným zážitkem, nikdo jejich vyprávění nezpochybňoval. Šerif s vážnou tváří zkonstatoval: „Nejste první, kterým se to přihodilo. To byl duch Vrba.“

Před mnoha lety prý na faře našli mrtvého kaplana Vrbu. Zemřel za nejasných okolností, ale policie nic kloudného nevypátrala.

Trampové jsou družný lid, který však pečlivě střeží své zvyky a tradice (Vsetínský deník)

Příroda volá

Toulky naší přírodou ovšem zdaleka nejsou spojeny jen se strašidelnými příhodami. Ačkoli je pravda, že les pod příkrovem tmy vypadá mnohem tajemněji, než za denního světla a v nočním tichu můžeme zaslechnout i velmi podivné zvuky, možnost, že bychom někde na mýtině potkali hejkala nebo divoženku, lze takřka stoprocentně vyloučit. V dnešní hektické době bychom se spíš měli mít na pozoru před různými asociálními živly, kterým však pobyt v přírodě moc nesvědčí.

Chystáme-li se do přírody, ať již na jednodenní výšlap, nebo na delší vandr, musíme v prvé řadě dbát na patřičné oblečení a obuv. Na našich stránkách lze najít širokou nabídku oblečení „na ven“, od bund, blůz a kalhot až po slušivá bavlněná trika. Hojně je zde také zastoupena kvalitní obuv, např. vyšší boty vojenského typu, které jsou vhodné do deštivého počasí nebo náročnějšího terénu. Pevné šněrovací boty se silnou podrážkou se hodí také v případě, že se rozhodneme pro „hledání pokladů“ s pomocí detektoru kovů. Nezanedbával bych ani vhodnou čapku nebo klobouk, chránící nejen před deštěm, ale i před žárem letního sluníčka.

Když hodláme „jít ven“ – jak říkali staří trapeři –, nesmíme podcenit osobní výbavu. Důležitá je svítilna a zálesácký nůž, který může mít mnohostranné využití. Při delší túře se může hodit i kompas – pomůcka, která patřila již do výbavy wehrmachtu za poslední války, a usnadňovala vojákům v neznámém terénu návrat z průzkumu ke své jednotce.

 

Kočičí skála s okolím (CHKO Pálava) zase připomíná krajinu z fantasy filmu

Kempování

Pokud zrovna nevlastníte chatu nebo srub a nechcete spát v „hotelu Smrk“ čili pod širým nebem, pořiďte si stan. A protože spát na holé zemi není zdravé ani příjemné, je také důležitý výběr spacího pytle a karimatky. Ovšem dříve než stan rozložíte, dbejte na to, nejste-li na soukromém pozemku nebo v chráněné krajinné oblasti.

Výše zmíněné pravidlo platí rovněž pro rozdělávání táboráku, kde navíc ohniště musíte obložit kameny a oheň nakonec řádně uhasit nebo dohlédnout na to, až dohoří. Je nutné dodržovat bezpečnostní pravidla, abyste nezpůsobili požár lesního porostu. V případě, že nechcete nebo nemůžete rozdělat oheň, sáhněte po lihovém vařiči.

Na lesních cestách je důležité dívat se i pod nohy. Ani nevím, kdo z nás se tehdy vylekal víc - jestli já, nebo tato zmije...

Pro přípravu a ohřev jídla nabízíme celou řadu tábornického nádobí, od polních kotlíků po ešusy. Ohřát vodu na čaj nebo kávu lze v některé z konvic.

A abychom nezapomněli, osobní věci, náhradní prádlo a potřeby „šicí a mycí“ můžete uložit do nepromokavého batohu.

A když už jste plně vybaveni, hurá za dobrodružstvím. Ahoj!

 

 

*Není-li uvedeno jinak, je autorem fotografií a kreseb Edgar Pachta.

  

 

  

 

 

 

  

  

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení