Tip na výlet : Vojenské památky Mikulova

Díl 1. Vojenský hřbitov

Město Mikulov je známým turistickým centrem na samém jihu Moravy. Jeho památky přitahují nejen turisty a milovníky vína, ale také zájemce o stavební slohy a v neposlední řadě příznivce vojenské historie.

Autor: Edgar Pachta

Dominantou Mikulova – pomineme-li Svatý kopeček – je zámek, který se jako kulisa vypíná z vápencového skaliska. Vznikl ve 13. století jako hrad, sloužící k ochraně kupecké osady a kontrole obchodních stezek mezi Brnem a Vídní. V 16. století hrad prošel renesančními úpravami, ve věku následujícím jej Dietrichsteinové přestavěli na barokní zámek, sloužící jako jejich reprezentační sídlo. V prostorách zámku probíhala první mírová jednání v závěru dvou velkých konfliktů 19. století – Napoleonovy Rakouské kampaně 1805 a tzv. „sedmitýdenní“ prusko-rakouské války 1866.

Kdepak jen ti mrtví jsou …

Posledně jmenovaná válka se do historie Mikulova i jeho okolí zapsala velmi citelně. Pruská vojska vstoupila do města 15. července 1866, když pronásledovala rakouskou Severní armádu, ustupující k Vídni. Mikulov, který tehdy neměl více než 7000 obyvatel, v mžiku zaplavilo na 40 000 hladových, žíznivých a unavených vetřelců spolu s desítkami tisíc koní. V patách za vojáky v typických špičatých přilbách však táhl nepřítel mnohem nebezpečnější: Cholera. Byla to – a dodnes v zapadlých končinách světa je – zákeřná nemoc původem z Asie, která se projevuje křečovitými bolestmi břicha, průjmem a zvracením. Její inkubační doba trvá pár dnů, často však jen několik hodin, a zanedbá-li se pacientova léčba, umírá v podstatě na dehydrataci organismu. Tak je tomu v současnosti. V roce 1866 však byla cholera takřka neléčitelná, a vybírala si hrůznou daň v podobě životů poloviny postižených.

Pruský vojenský hřbitov (Edgar Pachta)

A tak zatímco se na mikulovském zámku horečně jednalo o podmínkách míru (Prusové, vzdálení od svých zásobovacích center, umírající na choleru, a ohrožovaní blížící se rakouskou armádou z Itálie), v ulicích města umírali lidé. V době od příchodu Prusů do září 1866 zde cholerová smrt zkosila asi 200 civilistů a přibližně stejné množství Prusů. Stojí za připomínku, že v tomto období na celé Moravě padlo epidemii za oběť kolem 5000 pruských vojáků, zatímco ztráty mezi civilním obyvatelstvem byly desateronásobné – na 50 000 duší. V Mikulově byli mrtví Prusové pohřbíváni do hromadných hrobů, bezpečně vzdálených od městských hradeb, nedaleko vídeňské silnice.

Udělejme si čas, a pojďme se do těch míst podívat! Od historického jádra Mikulova to není daleko; stačí sejít dolů z náměstí a nechat se vést směrovkami s textem „Pruský hřbitov“. Na ulici Vídeňská se dáme doleva, po několika desítkách metrů hadovitě doprava a směrem na jih, podél vozovky, která kopíruje starou císařskou silnici vedoucí k Vídni. Opouštíme město a za křižovatkou, kde je třeba dávat pozor na projíždějící auta, pokračujeme rovně.

Téměř zapomenutý hřbitov

Zakrátko následuje směrovka doprava, a po několika desítkách metrů polní cesty, v mělkém úvozu nalézáme pruský vojenský hřbitůvek, nebo spíš to, co z něj zbylo. Hroby byly původně označeny prostými dřevěnými kříži, jak tomu bylo zvykem od pradávna. Nicméně nedlouho poté, co se z někdejších nepřátel stali spojenci, roku 1869, zde byl vztyčen velký litinový kříž, vyrobený v Berlíně. Zakrátko přibývaly náhrobky, věnované pozůstalými zemřelých.

Lze usuzovat, že šlo většinou o příslušníky pruského 3. gardového pěšího pluku, 4. pomořanského pěšího pluku č. 21 a 2. magdeburského pěšího pluku č. 27; můžeme zde však nalézt i dobře dochovaný náhrobek veterináře, který sloužil jako jednoroční dobrovolník u gardové artilerie. Nápis na soklu litinového kříže hovoří o 209 obětech, ačkoli – podle různých pramenů – zde mohlo spočinout 216 až 246 nebožtíků.

Sokl ústředního kříže na Pruském hřbitově. Nápis hlásá: ZDE ODPOČÍVÁ V PÁNU 209 PRUSKÝCH BOJOVNÍKŮ. ZEMŘELI VĚRNI SVÉ PŘÍSAZE, ZA KRÁLE A VLAST. 1866. (Edgar Pachta)

Dnes již přesně nevíme, jak hřbitov původně vypadal, jisté však je, že nebyl příliš velký. Samozřejmě, že po vzniku ČSR se jeho údržbě věnovala jen malá pozornost, a mnohem horší doby nastaly po roce 1945, kdy většina německy mluvících místních obyvatel uprchla nebo byla odsunuta. Ve čtyřech následujících dekádách hřbitůvek pustnul, a náhrobky se staly předmětem vandalismu.

Lepší časy přišly až s rokem 2014, kdy bylo zrenovováno celkem osm původních náhrobků nebo jejich fragmentů. Ke znovuvzkříšení hřbitova došlo díky snahám Ministerstva obrany ČR a zastupitelstva města Mikulov, za odborné asistence Komitétu pro udržování památek války roku 1866.

Dva z mála částečně dochovaných náhrobků na Pruském hřbitově (Edgar Pachta)

Opevnění

Větve stromů, chránících hroby, tiše šelestí, jakoby chtěly vyprávět dávné příběhy. A že by o ty příběhy nebyla nouze … Kam jen se podíváme, všude samé vinice, na jižním obzoru pahorky rakouského pomezí. A před nimi bunkry.

Pohled od Pruského hřbitova směrem k Rakousku (Edgar Pachta)

Mikulov leží na samé hranici s Rakouskem, a tak není divu, že vzhledem k vyhrocující se politické situaci v 30. letech minulého století a zejména poté, co byl náš jižní soused v roce 1938 připojen k Hitlerově „Velkoněmecké říši“, zde vyrůstala hustá síť betonových opevnění. Byla součástí obranné linie podél našich hranic, jejímž prvořadým cílem bylo částečně kompenzovat ohromnou převahu agresora a poskytnout čas pro uskutečnění mobilizace. Nejprve se na severozápadě začala budovat linie těžkého opevnění. Především na jihu Moravy od poloviny roku 1936 vyrůstaly objekty tzv. lehkého opevnění (LO), v tehdejší terminologii zvaného polní opevnění, jejichž výstavba byla ve srovnání s velkými pevnostmi levnější a časově méně náročná.

Jednalo se zpočátku o objekty zavedené v roce 1936 (někdy nesprávně nazývané „vzor 1936“), které však příliš nevyhovovaly požadavkům na odolnost. Chytré české hlavičky však přijdou na všechno, takže vyprojektovaly mnohem kvalitnější typ lehkého opevnění. Ten byl zaváděn od roku 1937 a dodnes je známý pod lidovým názvem „řopík“, což vychází ze zkratky pro Ředitelství opevňovacích prací – ŘOP.

Bunkry zblízka

Jeden z železobetonových bunkrů čili objektů LO staršího typu (tedy zavedeného v r. 1936) na nás mrká svými střílnami již z návrší nad hřbitůvkem, odkud má jako na dlani vídeňskou silnici i její okolí. Další se nám jeví jako pahrbek porostlý stromy a křovisky na protější straně za silnicí; pokud ji přejdeme a dáme se polní cestou podél vinic, zjistíme, že tentokrát jde o řopík, charakteristický zaoblenými tvary a zesilovacími výběžky, které připomínají uši.

Objekt LO staršího typu (4/120/1) nad Pruským hřbitovem (Edgar Pachta)

Při procházce za několika objekty LO se nemusíme vracet k městu, ale dáme se po silnici směrem k Rakousku. Hned za železničním přejezdem nelze přehlédnout bytelně vystavěnou budovu, která je současníkem pevnůstek. Původně sloužila jako celnice, nyní je sídlem Policie ČR. Před touto stavbou odbočíme doprava na cyklostezku, kde potkáváme nejen výletníky, ale i maminky s kočárky. Znamená to, že jde o zcela nenáročnou vycházkovou trasu v takřka naprosté rovině.  

Při procházce za několika objekty LO se nemusíme vracet k městu, ale dáme se po silnici směrem k Rakousku. Hned za železničním přejezdem nelze přehlédnout bytelně vystavěnou budovu, která je současníkem pevnůstek. Původně sloužila jako celnice, nyní je sídlem Policie ČR. Před touto stavbou odbočíme doprava na cyklostezku, kde potkáváme nejen výletníky, ale i maminky s kočárky. Znamená to, že jde o zcela nenáročnou vycházkovou trasu v takřka naprosté rovině.  

Budova celnice z předmnichovského období (Edgar Pachta)

Jednotlivé řopíky byly většinou umisťovány tak, aby bylo vidět z objektu na oba sousední, a mohly se tak vzájemně chránit palbou. Vzdálenost mezi sousedy závisela na charakteru terénu, a přestože v rovinách jižní Moravy dosahovala někdy až jednoho kilometru, zde takřka na dohled od jednoho bunkru stojí další. A tak se cestou k málo vzdálenému silničnímu viaduktu ani nemusíme příliš pozorně dívat doleva, když mezi podrostem, kousek od cesty spatříme další řopík. Tento stojí bezprostředně u bývalé hraniční čáry, a z cesty je dobře přístupný. Nicméně, jako většina ostatních bunkrů, i tento je v značně zanedbaném stavu, skrytý mezi stromy a houštím. Pokračujeme pod viaduktem, a můžeme se kochat pohlednicovým výhledem na město po pravé ruce. A dále podél železnice a poněkud vzdálenější hlučné dálnice, až na okraj města …

 

Řopík (6/3093/A-180S) u cyklostezky (Edgar Pachta)

Cyklostezka vede k dalšímu železničnímu přejezdu. Nedaleko od něj je zastávka motorového vláčku, supícího a frkajícího po cestě od Břeclavi ke Znojmu, nebo zpět. Vlevo od přejezdu, na konci ulice Národní obrany, stojí ještě jeden řopík, tentokrát dobře viditelný, nicméně chráněný plotem, který brání v přístupu vandalům a bezdomovcům. A poslední řopík, který na naší procházce můžeme vidět, nalézá se těsně za marketem Billa, vpravo za přejezdem a křižovatkou. Je to objekt se dvěma střílnami a prodlouženým uchem. To může být poslední z dobře viditelných bunkrů na naší procházce, kterou, pokud je parný letní den, můžeme završit návštěvou nedalekého koupaliště. Budeme-li pokračovat dál do města, nepřehlédneme pomník obětem 2. světové války v parčíku, u něhož jsou také zastávky autobusů ve směru Břeclav, Brno, Hustopeče a Drnholec.

Řopík (6/3085/A-140) na ulici Republikánské obrany

Je libo ještě bunkr?

Jestli přece jen ano, není to žádný problém. Stačí odbočit šikmo před parčíkem doprava a přijít na ulici Na hradbách. Zde, za zídkou dětského hřiště, nás uvítá nenápadný objekt staršího typu. Po několika schůdcích šachtového vstupu můžeme sejít a nahlédnout do interiéru, který si však někteří jedinci pletou s odpadkovým košem …

Objekt LO staršího typu (4/119/1) v ulici Na hradbách (Edgar Pachta)

Není bunkr jako bunkr

Jak je vidět, objekty LO se dnes nacházejí skutečně v různém stavu. Byla z nich většinou již dávno demontována výbava, občas se můžeme setkat se zrezavělými mřížemi, vzácněji s rezavými lapači zplodin. Vnitřní výdřeva ponechávaná po betonáži jako tepelná a zvuková izolace se dochovala také jen velmi zřídka, nejčastěji tak narážíme na holé betonové skelety se zabudovanými ocelolitinovými prvky, které mohou, ale nemusí být zcela dochovány.

Půdorys objektu LO z r. 1936, typ A (archív autora)

Do počátku října 1938 se v rámci lehkého opevnění podařilo vybudovat celkem 858 pevnůstek staršího typu a 9096 řopíků (nepočítaje cvičné a zkušební objekty) – dvě třetiny programu výstavby LO. Již v roce 1939 odstřelili Němci více než 2000 objektů LO, nacházejících se na území protektorátu, později během války zničili množství dalších bunkrů – především kvůli hladu po železných surovinách. Odstřelené pevnůstky byly dále rozbíjeny a z betonových prutů byla vytloukána betonářská výztuž a další kovové prvky. Stovky objektů tak zcela zmizely, nebo se z nich dochovaly jen ruiny ve stavu po odstřelu.

Řádění tak z celkového počtu vybudovaných objektů LO nového typu dodnes „přežilo“ přibližně 4680 bunkrů, tzn. něco málo přes polovinu. Poněkud lépe jsou na tom bunkry staršího typu, jichž se v různém stavu dochovalo přibližně 58 %.

Jak dva typy opevnění rozeznáme? Poměrně jednoduše: zatímco objekty staršího typu mají jednoduchý půdorys protáhlého pětiúhelníku se dvěma střílnami směřujícími šikmo do stran, případně ještě s jednou střílnou pro čelní palbu uprostřed, řopíky jsou typově rozmanitější a většinou nás upoutají masívními výběžky v podobě „uší“ a střílnami pro boční palbu. Směrem k nepříteli jsou obráceny zadní stěnou, zakrytou a zesílenou záhozem. Říká se, že řopík vznikl tak, že projektanti zmenšili půdorys oboustranného pěchotního srubu.

Půdorys objektu LO z roku 1937, typ A-180 zesílený (archív autora)

A konečně, ať již jsou železobetonové objekty v jakémkoli stavu, zasluhují si naši pozornost. Vždyť i dnes nám mají co říct: nejenže svědčí o vyspělé technické úrovni svých stavitelů, ale také o připravenosti a odhodlání našich otců bránit vlast a svobodu.

Část interiéru pěkně zrekonstruovaného řopíku (Muzeum československého opevnění Valtířov) s lafetovaným lehkým kulometem (archív autora)

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení