V předchozím díle našeho povídání jsme se seznámili s pruským vojenským hřbitovem a několika bunkry lehkého opevnění, situovanými na jih od Mikulova. Další fortifikační stavby však najdeme i na severozápad od historického středu města. Pojďme se na ně podívat!
Edgar Pachta
Tři dominanty Mikulova: vlevo Svatý Kopeček, vpravo zámek, uprostřed Kozí hrádek
Jedna ze tří dominant
Opět pomineme zámek s jeho věžemi a pozůstatky bašt, neboť si zaslouží pozornost v samostatném článku. Naproti zámku, směrem na sever, za ulicí Brněnskou ční jako prst vztyčený k nebi starobylá dvoupatrová věž se střílnami. Jedná se o Kozí hrádek, dříve také známý jako Prachová věž. Vznik této břitové věže souvisí s rozvojem palných zbraní v pozdním středověku, kdy bylo nutné zamezit rozložení nepřátelské artilerie na důležitém návrší, z něhož by v případě obléhání byl jak na střelnici zámek (tehdy ještě hrad), spolu s přilehlým městečkem.
Kozí hrádek zblízka. O tom, že je otevřen, svědčí nejen vlajka na stožáru, ale také postavičky návštěvníků na ochozu
Věž dostala dnešní podobu asi koncem 15. století, kdy se její střílny v případě nebezpečí ježily hlavněmi lehkých děl a hradebních pušek. Pravděpodobně šlo o lehkou artilerii, vzhledem k poměrně malému prostoru uvnitř věže by se tam těžké kusy – alespoň podle mého názoru – sotva vešly. Hlavním úkolem posádky Kozího hrádku bylo kontrolovat obchodní cestu z Vídně do Brna, která u Mikulova tvořila nápadnou zatáčku; i proto se kopec, na němž věž stojí, jmenuje německy Knieberg (přibližně „Kopec v ohybu“).
Pohled na střílny zevnitř věže. Jejich rozměry naznačují, že byly určeny pro různé druhy palných zbraní (pravděpodobně lehčích děla a hradební pušky)
Je pravděpodobné, že později Kozí hrádek přešel pod správu mikulovského sboru ostrostřelců, který se – podobně jako v jiných městech monarchie – vyvinul ze starší měšťanské milice, k jejímž hlavním úkolům patřila údržba a obrana městských fortifikací. Kozí hrádek sloužil také jako výletní místo, a nesměl chybět na žádné pohlednici z 19. a počátku 20. stol.
Součást inventáře Kozího hrádku mohly tvořit i lehké kanóny typu falkonet (sokolnice), jako tento exemplář z počátku 17. stol.
Patřil do kategorie děl, nabíjených zezadu, což jim vysloužilo název „rychlice“ Zdroj: archív autora
V posledních letech plní věž funkci turistické rozhledny, z jejíhož ochozu se můžeme kochat výhledem na město i jeho široké okolí. Mají-li otevřeno, poznáme podle toho, jestli nad věží vlaje bílý praporek. Spolu se Svatým Kopečkem a zámkem tvoří jednu ze tří neodmyslitelných dominant Mikulova, na vyvýšeninách, kde mezi porostem prosvítá bělostný vápenec.
Výhled z ochozu věže je bezvadný. Zde pohled na severozápad (v popředí synagoga)
Orlí hnízdo nad lomem
Při pohledu na sever z ochozu Kozího hrádku vidíme rozsáhlý vápencový kopec Turold, v jehož útrobách se skrývá jeskynní komplex, zčásti přístupný návštěvníkům. Vnitřní část kopce byla v minulosti vykousána těžbou vápence, díky čemuž vznikla rokle jako z westernu; v současnosti byla lokalita prohlášena za přírodní rezervaci, v níž můžeme spatřit exempláře vzácných živočichů a rostlin.
Objekt LO č. 4/118/1 na Turoldu připomíná orlí hnízdo
Už když se blížíme k Turoldu, nemůžeme přehlédnout další vojenskou památku – tentokrát z doby ne příliš vzdálené. Jako orlí hnízdo je na strmém ostrohu posazen bunkr čs. lehkého opevnění (LO) staršího typu, tzn. z roku 1936. Osádka pevnůstky měla pod kontrolou celý severozápadní okraj Mikulova, a dohlédla i na brněnskou silnici. Bunkr ještě donedávna sloužil jako „ubytovna“ pro bezdomovce, až se ho ujali „bunkráci“, kteří vnitřek objektu vyčistili a vstupní dvířka opatřili zámkem. Přístup k bunkru je ze dvou směrů (po stezce vedoucí přímo od základny jeskyňářů, nebo oklikou přes zalesněný Turold, kolem lomu), nedoporučoval bych ale takový výstup rodičům s malými dětmi. Celkově vzato je terén Turoldu náročnější, takže pro vycházku do hustě zalesněného skalního masívu je dobré obout si vhodné, pevné boty.
Stezka vedoucí do lomu Turold s jeskyněmi má nádech tajemna na jaře, stejně jako v každém dalším ročním období
Jihomoravské unikum
V souvislosti s objekty LO staršího typu nejen v Mikulově, ale na Jižní Moravě vůbec, mám jednu důležitou připomínku. Ve srovnání s jinými bunkry tohoto druhu na dalších místech ČR, např. na tzv. pražské čáře, jsou ty jihomoravské mnohem prostornější, se zalomenými střílnami, které místy již téměř umožňovaly boční palbu. Svou pokročilou koncepcí se tak již přibližují k dokonalejším řopíkům.
Jedna ze střílen objektu LO č. 4/112
Cestou k velké pevnosti
Chceme-li ve výletu pokračovat, můžeme se občerstvit a koupit si pěkný suvenýr (např. plyšáka v podobě netopýra, stálého obyvatele jeskyní) v jeskyňářské základně a bufetu pod kopcem. A jdeme dál …
Podotýkám, že tato část výšlapu není vhodná pro menší děti, a vůbec bych ji nedoporučoval absolvovat ji s kočárkem. K cíli našeho výletnického snažení je to jen pár kilometrů, ale cesta po okraji poměrně úzké, dosti frekventované silnice není moc příjemná, nemluvě o tom, že vdechovat výfukové plyny z mnoha aut není zdravé – zejména pro miminko.
Dáme se tedy podél hlavní silnice Gagarinovy (divím se, že dosud nebyla přejmenována – vždyť první člověk ve vesmíru byl přece Rus!) dolů k Brněnské, kde je také zastávka meziměstské autobusové dopravy. Bezprostředně za koncem plotu ohraničujícím známý amfiteátr, se podíváme doleva, kde, vedle spojnice k vilkám řadové zástavby, uvidíme několik přeskládaných betonových jehlanů z 50. let minulého století. Sloužily jako silniční překážky pro motorová vozidla, včetně nepřátelských tanků.
Bunkr mezi vinohrady (objekt LO č. 4/114)
Pod kopcem doprava, mineme autobusovou zastávku, následně čerpací stanici. Vpravo od silnice na nás svými střílnami zamrká další objekt LO staršího typu, částečně skrytý mezi vinohrady. Jestli ho uvidíte lépe či hůře, záleží na vegetačním období. Mnohem méně patrný je řopík, čili objekt LO typu z r. 1937, stojící v remízku na poli vlevo.
Teď ale pozor! Blížíme se k velké křižovatce, kterou musíme překročit, abychom mohli pokračovat rovně po silnici směr Březí. Jak jsem již naznačil, zvýšenou opatrnost vyžaduje nejen přechod přes křižovatku, ale také následující část cesty – automobilový provoz zde bývá opravdu velmi rušný …
Novodobý hrad
Naštěstí nemusíme jít moc daleko, abychom ze silnice odbočili doleva na polní cestu (nemůžeme ji minout, je to vlastně první odbočka, nepočítáme-li druhořadou asfaltku za odstavnou plochou pro kamiony, ještě v katastru města), a dali se rovnou za nosem. Po pár krocích nás uvítá řopík, který má v blízkém okolí několik kamarádů.
Objekt LO č. 4/112 s patrnými zbytky kamufláže
Tyto malé bunkry ale již známe, dnes nás čeká něco většího. Chvíli se může zdát, že pěšina uprostřed polí nevede tam, kam doufáme. Alespoň takový pocit jsem měl já, když jsem tento výlet absolvoval poprvé. Nicméně, nezoufejme a klidně pokračujme: Jako první nás přivítá třístřílnový objekt LO staršího typu (č. 112) se vstupem šachtičkou, a jakmile se blížíme k vrcholu svahu, vyrůstají před námi dvě masívní kopule se zbytky maskovacího nátěru.
Po chvíli ho již máme jako na dlani: Objekt čs. těžkého opevnění, který si svou mohutnou architekturou v ničem nezadá se středověkými hrady, jejichž ruiny vévodí nedalekým Pavlovským vrchům!
Jako betonový hrad vypadá pěchotní srub „Svah“
Stojí za zmínku, že pěchotní srub MJ-S s příznačným jménem „Svah“ byl postaven jako jediný objekt těžkého opevnění podúseku 3/XI Mikulov. Na podzim 1938 byl zbrusu nový, a v období studené války jej armáda dodatečně vybavila a vyzbrojila. Ještě předtím, než vypukla covidová hysterie byl srub přístupný veřejnosti. Nyní je však uzavřen, což ovšem neznamená, že klub vojenské historie, který ho spravuje, hodil flintu do žita. Naopak. Ve vnitřních prostorách probíhají renovační práce, intenzivně se jedná o jeho „dozbrojení“ dobovými zbraněmi, atd.
Autentičnost historického opevnění zvyšuje plot z ostnatého drátu, který navíc zamezuje vstup nezvaným hostům. Můžeme zde vidět také dobové protipěchotní překážky z železné kulatiny (tzv. prasečí ocásky), stejně jako již zmíněné betonové silniční zátarasy.
Pohled na krakorec, střílnu pro lehký kulomet a diamantový příkop srubu „Svah“
Co je pěchotní srub
Na závěr několik poučných vět o těžkém opevnění předválečné ČSR. Jeho vzorem byly bunkry francouzské Maginotovy linie. Základním prvkem tohoto liniového opevnění byl právě pěchotní srub, jehož úkolem bylo krýt boční palbou své sousedy na křídlech. Takový objekt, zpravidla dvoupatrové monolitické železobetonové konstrukce, měl přečkat palbu nepřítele (od ráže 15 cm u nejslabší odolnosti až po 42 u nejvyšší třídy odolnosti), proto svými rozměry tvořil relativně malý cíl. Jeho osádka, čítající kolem 30 mužů, pak měla pomocí kulometných (na tankových směrech i protitankových) zbraní uhájit 1–2 km linie, přičemž měla zásoby potravin na případné čtrnáctidenní obklíčení.
Pro samostatné pěchotní sruby byly zavedeny stupně odolnosti I až III, takže je nazýváme Římany. I bez měřících pomůcek pozná laik příslušnou odolnost poměrně jednoduše, když spočítá ozuby pomocných střílen pro lehký kulomet. U III. třídy odolnosti je to 7 ozubů, u II. třídy 5 ozubů, u I. třídy 3 ozuby. Jakou odolnost má „náš“ pěchotní srub, podle této pomůcky jistě snadno zjistíte.
Jedna z kopulí srubu „Svah“ (sloužily především pro pozorování a řízení palby, pak také pro vytváření kruhové obrany) a háky pro uchycení maskovací sítě
Epilog
Když vystoupáme na vrchol záhozu, sloužícího k zesílení čela pevnosti, můžeme si zblízka prohlédnout pancéřové kopule. Všude kolem se rozprostírá líbezná krajina s poli, loukami a remízky. Na podzim tragického roku 1938 terén přetínaly řady překážek z železných rozsocháčů opletených ostnatým drátem, ze střílen betonových pevností čněly hlavně kulometů, za nimiž stáli muži v zelených uniformách, odhodlaní bránit svou vlast do posledního dechu. Hranice však padla a osiřelé bunkry posloužily okupantům jako zdroj cenných surovin – především oceli. Od těch dob se kola dějin několikrát otočila, odkaz našich předků však zůstává vepsaný do mohutných zdí opevnění. A hovoří jasnou řečí: Braňte svoji svobodu, neboť je křehká a lze ji lehce ztratit. O to hůř se však dobývá zpět.
Lehký kulomet vzor 26 v jedné z tzv. betonových střílen pěchotního srubu „Svah“ Zdroj: KVH.G6.cz
Do pancéřových kopulí byly umisťovány těžké kulomety vzor 37, jako je tento Zdroj: archív autora
Příklad čs. pěchotního srubu z konce 30. let: 1 – diamantový příkop, 2 – krakorec, 3 – zvon pro lehký kulomet, 4 – háky na maskovací síť, 5 – sdružené výdechy zkaženého vzduchu, 6 – vchod, 7 – střílna pro lehký kulomet, 8 – kamenná rovnanina a zához objektu Zdroj: Nové putování …
Kromě početných – zčásti již dokončených a vybavených objektů opevnění – disponovala Československá armáda v r. 1938 moderní výzbrojí a vojenskou technikou. Obrněné automobily OA vz. 30 (jako zde vyobrazený spolu rekonstruktory), byly v té době již za zenitem, nicméně vykonávaly dobrou službu právě v pohraničí – ve střetech se sudeťáckými bojůvkami v Čechách, stejně jako s bandami maďarských a ukrajinských nacionalistů ve východní části republiky Foto: František Petterman
Zdroj technických dat čs. opevnění:
Jan Lakosil, Martin Dubánek: Nové putování po československém opevnění 1935–1989, MLADÁ FRONTA, 2017
Není-li uvedeno jinak, je autorem fotografií Edgar Pachta