Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam!
Víte, co znamenají a s kým jsou spojena tato tajemná slova, a proč je za smolný den považován pátek 13.? Víte, že nebyl křižák jako křižák, že na místa spojená s účastníky křížových výprav najdeme i u nás? O těchto a mnoha dalších zajímavých skutečnostech si řekneme v následujících článcích. Ale pěkně popořádku …
Válečníci 1. křížové výpravy v okamžiku, kdy vnikají do Jeruzaléma, 15. července 1099
Jak to všechno začalo, aneb Bůh tomu chce!
Ke konci 11. století se Byzantská říše nalézala v zapeklité situaci. V bitvě u Mantzikertu roku 1071 rozdrtili seldžučtí Turci byzantskou armádu, a dokonce zajali císaře Romana IV. Diogena. Následovala občanská válka, vrcholící bitvou u Calabritae r. 1078, po níž (r. 1081) nastoupil na trůn schopný vojevůdce Alexios Comnenos, který se rozhodl rázně čelit expanzi seldžuckých Turků. Záhy si však uvědomil, že tento úkol nezvládne sám, takže se začal sbližovat Západem, navzdory tomu, že mezi západním a východním křesťanstvím vznikl rozkol již v podobě Velkého schizmatu r. 1054.
Vikinští válečníci při přepadu města ve Východním Středomoří. Nájezdníci ze severní Evropy prosluli svou krutostí a bojovou dovedností. Od raného středověku si je často najímali byzantští císaři
Alekxios měl v úmyslu najmout armádu západních žoldnéřů, která by spolu s císařskými jednotkami napadla Turky v jejich základnách a zatlačila je zpět do Střední Asie. Zvláště chtěl využít normanské vojáky, kteří roku 1066 dobyli Anglické království a přibližně ve stejnou dobu vyhnali Byzantince z jižní Itálie. Díky těmto střetům poznal Alexios potenciál Normanů, a chtěl je získat za spojence.
Sedžučtí Turci však nelenili, a začali pronikat také jižním směrem, do Sýrie a Palestiny. Ve Východním Středomoří dobývali jedno město za druhým, a rok před katastrofou u Mantzikertu (r. 1071) vstoupili do Svatého města Jeruzaléma. Turci byli k poutníkům méně tolerantní než Arabové, a brzy se začaly šířit zvěsti o týrání a dalších ukrutnostech, jichž se turecké autority na poutnících dopouštěly.
Figurka v podobě seldžuckého válečníka z 11. – 12. stol. Muslimští válečníci, souhrnně zvaní saracéni, byli pro křesťany nebezpečnými soupeři
Byzantský pěšák z 11. – 12. stol. Oděv v tomto období byl čím dál víc propracovanější, což platilo i pro pěšáky. Běžné byly výšivky a armáda nabírala výrazně orientální vzhled. Tento pěšák základního typu je vyzbrojen poměrně moderně – kopím, mečem a kulatým štítem. Nápadná je jeho přilba se závěsem chránícím před seky mečem
Alexios vyslal emisary přímo k papeži Urbanovi II., se žádostí o přímluvu při náboru žoldnéřů. Papež již ukázal, že je schopen zasahovat do vojenských záležitostí, když vyhlásil „Boží příměří“, zakazující boje od západu slunce v pátek do svítání v pondělí, což výrazně zmírnilo spory mezi hašteřivou šlechtou. Nyní se papeži naskytla další příležitost, jak demonstrovat svou nadřazenost nad vůlí (někdy spíš zvůlí) evropských knížat.
Středověcí arabští válečníci. Zleva: jezdec, pěšák, jezdec na velbloudu
V období Velkého půstu, v březnu 1095 Urban II. svolal shromáždění do italské Piacenzy. Tam přednesl císařův návrh, nicméně konflikt biskupů účastných na shromáždění, sejně jako samého papeže, s císařem Svaté říše římské Jindřichem IV. (který podporoval protipapeže), převážil nad projednáváním žádosti Konstantinopole. Alexios musel počkat.
Formální výzvu Urban II. přednesl až na koncilu v Clermontu (Francie), ve čtvrtek 27. listopadu 1095, když plačtivě zvolal „Dieu lo volt!“ („Bůh tomu chce!“) – „ti, kdož v tomto konání ztratí život, získají ráj a odpuštění svých hříchů“.
Rekonstruktor jako německý válečník (lehčí jezdec nebo těžký pěšák) v kroužkové košili a přilbě, kalotě, vyzbrojený mečem, kopím a štítem
Zpráva o tomto dění Alexia zaskočila: poslední, co chtěl, byla právě křížová výprava. Nicméně věci se již daly do pohybu, a následovaly křížové výpravy (ve starším znění kruciáty), které začaly v roce 1095 a skončily 1291.
Byzantský těžký jezdec z 13. stol. Kroužkové pancíře, jako zde vyobrazený, údajně Řekové až do příchodu křižáků ze Západu nepoužívali; ochranu trupu zesiluje původní byzantská šupinatá zbroj
Ve znamení kříže
Templářský rytíř ve střetu s mamlúckým těžkým jezdcem, druhá polovina 13. stol.
Na dobu dvou staletí se tak stalo hlavním úkolem křesťanského světa vyrvat z rukou muslimů Boží hrob a zastavit jejich rozpínavost, ohrožující Evropu. Idea boje proti nevěřícím měla značný vliv na myšlení středověkého člověka. Papežské výzvy apelovaly na nejmocnější evropské panovníky, aby organizovali rozsáhlé vojenské podniky. Ve významných městech a přístavech se shromažďovaly zástupy válečníků ze všech koutů Evropy, z nichž mnozí dosud znali jen nejbližší okolí svého hradu či osady. S požehnáním církve se tito drsní muži prodírali krajinami, jejichž názvy častokrát slyšeli poprvé v životě, na vratkých korábech se plavili po mořích, známých jen kupcům a mořeplavcům. Na konci, v tzv. zámoří je čekaly země, o nichž doma slýchali zvěsti pohádkové i děsivé.
Páteří saracénských, tzn. muslimských vojsk, byli jízdní lučištníci
Hlavním symbolem křesťanských bojovníků byl kříž. O tomto znamení se vyjádřil jeden z účastníků první kruciáty zcela jasně: „Kříž našeho Spasitele, který mne poznamenal jako poutníka, chci nést na svém štítu, na své přilbě a na všech svých zbraních, na sedle i na uzdě, aby každý, kdo se se mnou střetne, věděl, že zvedá meč proti bojovníku Kristovu.“
Dekorativní napodobenina křižáckého meče (Repliq.cz)
Tyto skutečnosti zasáhly rovněž do vývoje středověkého meče – hlavní zbraně rytířů, kteří se v tom období stali pány bitevních polí. Čepel tohoto meče se prodloužila, rovná nebo mírně prohnutá, štíhlá záštita vytvořila se sloupkem rukojeti obrazec kříže. Meč tohoto typu bez zásadních změn doprovázel křesťanské rytíře až do 16. století. Symbolizoval kříž, čelící muslimskému půlměsíci.
Různobarevné kříže
Ti, kdož přijali znamení kříže a táhli proti mohamedánům, se začali nazývat křižáky – a tak je známe dodnes. Původně na barvě látkového kříže, připevňovaného na oděv či zbroj, nikterak nezáleželo. Ovšem ve 12. století, kdy se začaly projevovat neshody mezi vůdci a účastníky křížových tažení z jednotlivých zemí, došlo také k pokusům o jejich odlišení. Od roku 1189, kdy začala třetí kruciáta, nosili křižáci z Francie výhradně kříž červené barvy, zatímco Angličané si zvolili kříž bílý, Němci černý, Italové žlutý a Vlámové zelený.
Figurka v podobě rytíře řádu svatého Lazara, 1. polovina 13. stol. Plášť a tunika (varkoč) přes zbroj původně sloužily k utlumení žáru slunce ve Svaté zemi
Křižáci z jednotlivých zemí se rovněž lišili bojovým pokřikem. Například francouzští bojovníci útočili s pokřikem „Mount joye Saint Denis!“, poukazujícím na název pahorku nedaleko Paříže, na němž byl umučen sv. Diviš. Protože svou smrt podstoupil radostně, jak se na mučedníka sluší, dostalo se pahorku pojmenování „Vrch radosti“ (ve starofrancouzštině znamená radost joye).
Stručná chronologie křížových výprav
Němečtí válečníci z 13. stol. Zleva: rytíř, těžkooděný pěšák
Křížových výprav do Svaté země bylo celkem devět, z nichž první čtyři jsou považovány za ústřední, zbývajících pět mělo menší výnam:
- První kruciáta (1095–99). Vyhlásil ji na Clermontském koncilu papež Urban II., v jejím čele stáli Godfríd de Bouillon, Raimund IV. z Toulouse a Bohemund I. z Tarentu. Křižáci zabrali Nikaii (1097) a Antiochii (1098); vyvrcholením bylo dobytí Jeruzaléma (1099) a následné zformování latinských států ve Svaté zemi: království Jeruzalémského (1099), knížectví Antiochijského (1098) a hrabství Edeského (1098) a Tripolského (1099).
- Druhá kruciáta (1147–49). Inspiroval ji svatý Bernard z Clairvaux po dobytí Edesy Turky. Mířila do Palestiny, na pomoc Francouzům v ohroženém Jeruzalému. Jejími veliteli byli Ludvík VII. Francouzský a německý císař Konrád III., skončila neúspěšným obléháním Damašku (1048).
- Třetí kruciáta (1189–92). Její vznik iniciovalo dobytí Jeruzaléma (1187) egyptským sultánem Saladinem. Vedli ji anglický král Richard Lví srdce, Filip II. August Francouzský a císař Svaté říše římské národa německého Fridrich I. Barbarossa. Nedosáhla svých cílů, přestože Richard obsadil Kypr (1191), který pak předal králi Jeruzalémskéhu, a Akru (1191).
- Čtvrtá kruciáta (1202–04). Vyhlášená Inocencem III. a namířená proti Egyptu, nicméně pod vlivem Benátčanů odkloněna směrem proti Byzantské říši, a využita jimi ve vlastní prospěch. Vyústila v obsazení a vyrabování Konstantinopole (1204) a vyhlášením latinského císařství.
- Pátá kruciáta (1217 –21). Vyhlášená papežem Inocencem III., avšak realizovaná až papežem Honoriem III. V jejím čele stáli Ondřej III., král uherský; Leopold IV., vévoda rakouský; Jean de Brienne, král jeruzalémský a Fridrich II., císař Svaté říše římské národa německého. Křižáci se zmocnili Damietty (1219), byli však poraženi u Káhiry; pak bylo podepsáno příměří na osm let.
- Šestá kruciáta (1228 –29). Byla zvláštní tím, že její vůdce, Fridrich II. Štaufský, byl exkomunikován a místo, aby na muslimy útočil, vyjednával s nimi a docílil toho, aby poutníci mohli navštěvovat Jeruzalém.
- Sedmá kruciáta (1248–54). Vyhlásil ji papež Inocenc IV., který učinil novou výzvu křesťanským knížatům. Za velitele výpravy byl určen Ludvík IX. Francouzský. Křižci, jejich cílem byl Egypt, obsadili Damiettu (1249), kterou nabídli výměnou za Jeruzalém. Muslimové nabídku odmítli, porazili křižáky u Káhiry a zajali samotného krále, který musel složit výkupné.
- Osmá kruciáta (1270). Inicioval ji francouzský král Ludvík IX., s úmyslem táhnout nejprve do Tunisu, následně do Egypta. Ukončila ji smrt Ludvíka Francouzského (později svatořečeného), způsobená morem.
- Devátá kruciáta (1271–72). Zahájil ji princ Eduard Anglický, který původně mířil do Tunisu, aby se připojil k osmé výpravě, ale pak změnil směr na Akkon, aby pomohl antiochijskému knížeti Bohemundovi VI. proti Bajbarsovi a jeho mamlúkům. Eduard kruciátu opustil potom, co se dověděl o smrti svého otce.
Figurka saracéna v šupinaté zbroji, 12. stol.
KŘIŽÁCKÁ VOJSKA
Jezdectvo
Základem středověkých armád byla kavalerie, která se dělila na dva typy: Těžkou kavalerii a lehkou kavalerii neboli turkopoly.
Rekonstruktor coby rytíř v plné zbroji na „pokrytém“ koni z 13. století. Chybí mu hrncová helma, kterou však rytíři v teplém počasí nebo ve skrumáži bitvy často odkládali. Výrazem „pokrytí koně“ se v dobových pramenech označovali nejzámožnější rytíři, jejichž koně nosili rozměrnou čabraku.
Těžké jezdectvo neboli rytíři
Rytíři nosili kroužkovou zbroj, útočili 3–4 m dlouhými kopími, oháněli se meči a palcáty. Ochranné prvky měli také jejich koně. Podle některých zpráv koně, čelící tureckým jízdním lučištníkům, připomínali po bitvě dikobrazy kvůli množství zapíchnutých šípů. Kvůli problémům s přepravou nebyli koně příliš hojní, mnoho jich také zahynulo v bojích a na nemoci, takže rytíři často chodili pěšky.
Dokud Janované nezavedli své nové galéry, nebylo možné přepravovat větší množství koní. Tehdy používaní oři, specializovaní pro válku, zvaní destrier nebo destreros, byli větší a silnější než ostatní, aby mohli unést váhu jezdce i ochranné zbroje.
Těžcí jezdci. Zleva: dva němečtí rytíři z 12. století; anglický rytíř (Sir John of Plessis) z 13. století, s tzv. klenotem na helmě; španělský rytíř z 13. století, s lehkou přilbou zvanou lebka
Útok těžké kavalerie měl obrovskou šokující sílu, schopnou rozbít jakoukoli formaci pěchoty, stejně jako jezdectva. Jeho nevýhoda spočívala v tom, že záhy ztrácel razanci, a boj se rozpadl na souboje jednotlivců.
Rekonstruktor v úplné kroužkové zbroji z 13. stol. Tvoří ji kukla, košile s palcovými rukavicemi, zvaná hauberk a punčochy s botami. Trojhranný štít je poměrně malý, protože již nemusí chránit nohy
Když se vojsko přesunovalo, tvořila část těžké kavalerie předvoj a zadní voj, za turkopoly. Boky někdy chránila pěchota.
Bitvu často zahajovala pěchota salvou šípů, zatímco jezdci stáli v týlu. Jakmile se naskytla příležitost k úspěšnému útoku, pěchota rozevřela své řady, aby umožnila postoupit jezdectvu, nebo se stáhla na boky.
Jádro těžkooděnců tvořili příslušníci vojenských řádů, především templáři a Johanité, stejně jako rytíři z království, která se na té které kruciátě podílela.
Dánský rytíř (z rodu Saxtrup) z 13. stol. a voják pařížské městské gardy ze 14. stol. Pěšák má na hlavě přilbu zvanou železný klobouk nebo kapalín, oblíbenou od 13. do 15. stol.
Postupem času si rytíři uvědomili, že musí udržovat ataky pod značnou kontrolou, místo aby se hnali vpřed na první popud, jak tomu bylo dříve. Templářští rytíři pečlivě procvičovali formace, aby udrželi soudržnost, a své chování na bojišti zakládali na disciplíně. Vždy byli organizováni do eskadron, z nichž každá následovala velkou bitevní standartu zvanou Beau Seant. V prachu a zmatku boje rytíři tento prapor slepě následovali. Pro rytíře to byl posvátný předmět, podle něhož útočili, zastavili, nebo změnili směr cvalu. Pro případ, že by eskadrona o svůj Beau Seant přišla, měla rozkaz připojit se k druhé nejbližší, i kdyby patřila k jinému řádu, aby nezůstala bez vodítka. Je očividné, že praporečníci museli být zkušení důstojníci, dostatečně chladnokrevní na to, aby dělali důležitá rozhodnutí během bitvy.
Templářští rytíři v útoku, vedeni černo-bílou standartou – Beau Seant
Přednost se dávala klínové formaci, za nejčestnější bylo považováno místo v jejím čele.
Turkopolové
Turkopol z 13. století (Původní akvarel: Edgar Pachta)
Turkopolové nemuseli být nutně žoldnéři tureckého nebo smíšeného původu, spíš byli mnozí z nich rekrutováni v řadách pokřtěných Seldžuků, nebo syrských ortodoxních křesťanů pod latinskou nadvládou. Tyto jednotky ve Svaté zemi nepoužívaly ochrannou zbroj v takové míře, jako rytíři a seržanti (zbrojnoši na koních), byly však pohyblivější, k boji proti muslimům jim sloužily oštěpy a luky. Turkopolové fungovali jako lehké jezdectvo, plnící úkoly nájezdníků, průzkumníků, jízdních lukostřelců, občas ve druhé útočné linii podporující franské rytíře a seržanty. Jejich koně byli lehčí a rychlejší než koně západního jezdectva, jejich zbroj obvykle sestávala jen z prošívanice čili gambesonu a kuželovité ocelové přilby.
Působili ve světských armádách, stejně jako v družinách vojenských řádů. V posledně jmenovaných zastávali nižší postavení než franští seržanti a podléhali různým omezením, k nimž patřilo i to, že museli jíst u stolu, odděleného od ostatních vojáků templářských či špitálnických.
Turkopolové jezdili na domácích koních a používali stejnou výstroj, jako jejich protivníci. Mamlúci považovali turkopoly tradičně za odpadlíky, takže všechny, které zajali, popravovali.
Turkopolové se svou výstrojí mohli podobat i byzantským kavaleristům …
Turkopolové měli vlastní velitele, tzv. „turkopolíry“, kteří stáli na vyšším stupni než obyčejní seržanti, alespoň v bitvě. K vyšším templářským hodnostářům patřil turkopolír, který velel námezdné kavalerii z Orientu i bratřím seržantům. Turkopol se nacházel rovněž mezi osobními asistenty velmistra templářů.
Příslušníci těchto jednotek, kteří přežili pád Akry, následovali vojenské řády při jejich odchodu ze Svaté země a spolu s templáři se usadili na Kypru, spolu se špitálníky na Rhodu a Maltě. Jako vzpomínka na turkopoly existuje dnes v převorství Maltézských rytířů jeden člen s funkcí „turkopolíra“. Tzv. Turkopolen zařadil do své domorodé lehké jízdy také řád teutonských rytířů.
… nebo asijským harcovníkům na rychlých koních
Pěchota
Zatímco křižácké jezdectvo představovalo hlavní ofenzivní sílu v bitvě, „bylo by to k ničemu, kdyby nemělo podporu pěchoty“.
Většinu vojáků v křižáckých armádách tvořili pěšáci. Byli mezi nimi takoví, kteří měli kompletní vybavení jako přilbu, ochrannou zbroj a štít, ačkoli jiní přišli jen s holí, a pak získali výzbroj ukořistěnou nepříteli, nebo dokonce od padlých.
V následujících křížových výpravách, které disponovaly větším množstvím lodí, již přicházeli profesionálnější a lépe vybavení vojáci.
Oblíbenou zbraní feudální pěchoty byla sekera, často odvozená od obávaných bradatic Vikingů, jako je tato (Repliq.cz)
Rozšířený názor o podřadném postavení feudální pěchoty nemusí být zcela správný. Součástí pěchoty byli např. profesionální střelci z kuší, v neposlední řadě také specialisté na stavbu a obsluhu válečných strojů, nezbytných při obléhání pevností.
Výzbroj a výstroj
Kolem r. 1100 nosili nejlépe vybavení bojovníci přilbu normanského typu s chráničem nosu, kroužkovou zbroj v podobě suknice, protáhlý mandlový štít (poskytoval rovněž ochranu nohám), meč a kopí; neměli ochranu nohou. V 50. letech 12. stol. se objevují se oriflames (praporky na konci kopí), všechny helmy mají chránič nosu a větší důraz je kladen na ochranu tváří a obličeje.
Štít z přelomu 13. a 13. stol., se znakem Anglie (Repliq.cz)
Kolem poloviny 13. stol. již rytíři nosili na nohách kroužkové punčochy a boty, uzavřenou hrncovou helmu a zkrácený štít, který již nemusel chránit nohy. Postupně přibývaly ochranné komponenty jako nárameníky, nákolenky, holeně apod.
Bylo obvyklé, že nejlépe vybavená pěchota vytvářela štítovou hradbu, která dokázala zastavit i kavalerii. Vzadu stáli méně chránění muži. Lučištníci a kušiníci se šikovali vpředu, aby přivítali nepřítele deštěm šípů; jakmile se nepřítel přiblížil, přesunuli se do týla a pokračovali ve střelbě. Rytíři i lučištníci nosili jako ochrannou zbroj prošívanice.
Pěchota stála často v předním voji, jezdci v zadním voji. Když se naskytla příležitost k úspěšnému útoku, pěchota se rozestoupila, aby umožnila průjezd těžké kavalerii. Pokud jezdectvo utrpělo porážku, mohli je pěšáci ochránit.
Rytířská bratrstva a vojenské řády
Typický rytíř z 13. století
Duchovně-vojenské řády začaly vznikat během prvních křížových výprav, ve 12. století. Ještě dříve se stalo hlavní částí rituálu, povyšujícího jedince do rytířského stavu, svěcení. V tehdejších krutých časech se rytíř měl bezvýhradně držet ideálu práva a spravedlnosti ve veřejném životě. Rytíř, jenž prošel mystériem svátosti, získal výjimečný status, který jej povyšoval nad ostatní válečníky.
Ačkoli bitvy, které rytířská vojska sváděla mezi sebou, zpravidla nebyly příliš krvavé (větší cenu měl živý zajatec, než jen zbroj a kůň zabitého soupeře), bylo snazší rytíře pobít, nežli je obrátit na útěk. Takřka příslovečnou se stala odvaha rytířů, kteří se účastnili křížových výprav. O jejich opovrhování smrtí svědčí např. výrok hraběte ze Soissonu, který spolu s rytířem Joinvillem hájil most proti přesile muslimů. Oba pánové utrpěli mnoho zranění a ježili se šípy jako dikobrazi, když hrabě ze Soissonu oslovil v přestávce v boji svého druha: „Při božím čepci, o tomhle dni se vy a já ještě něco navyprávíme ženským …!“
Křižáčtí rytíři v boji proti saracénům (v pozadí templářská standarta Beau Seant)
Již v 11. a 12. století křižovali Evropou potulní rytíři, „slávychtiví ztřeštěnci“, kteří se živili tzv. „pokrmem hrdinů“ – syrovým srnčím masem, rozemletým mezi dvěma kameny. Povídá se, že jim stačilo jen zatroubit na roh před bránou jakéhokoli hradu – a dostalo se jim noclehu a stravy. Můžeme však jen těžko věřit, že jejich žádost byla pokaždé vyslyšena: jen málo písemných zpráv hovoří o tom, že hradní pán na výzvu potulného rytíře vztyčil na vrchol donžonu přilbu na znamení náklonnosti …
Templářský rytíř ve výstroji ovlivněné saracénskou módou (Původní akvarel: Edgar Pachta)
Tzv. posvěcené rytířstvo mělo svou osobitou hierarchii a položilo základy pro bojovou součinnost a pobratimství zasvěcených válečníků. Potulní rytíři však postupně vymizeli, aby uvolnili místo novým duchovně-vojenským řádům, jako byli rytíři Kristova hrobu, rytíři svatého Jana Jeruzalémského (tzv. špitálníci), němečtí rytíři nebo templáři. Posledně jmenovaným hodlám věnovat více pozornosti v následující části. Jistě si ji templáři zaslouží, rovněž proto, že v roce 1232, tedy před 790 lety, zavítali i do naší země.
Templář, klečící na zemi na souhlas, že obětuje svou krev, po vzoru prvotních mučedníků církve. Bude se řídit heslem, uvedeným v podtitulku našeho článku: Ne pro nás, Pane, ne pro nás, ale pro chválu Tvého jména …
Autor: Edgar Pachta