Každý ozbrojený konflikt zanechává hluboké stopy ve vědomí současníků i jejich potomků, mnohdy po celou řadu generací. Platí to zejména o 2. světové válce, s níž je spojen bezpočet mýtů a legend, které občas přežívají svým životem, a bývají podpořeny – dnes naštěstí již jen ojedinělými – nálezy zbraní či munice v „tajných“ krytech.
Edgar Pachta
Krajina v někdejších Sudetech si dodnes zachovává ponurý ráz Foto: Edgar Pachta
K oblastem, které přímo svádějí ke zrodu konspiračních teorií spojených s poslední válkou, patří severní, západní a jihozápadní pohraničí našeho státu, kdysi nechvalně známé „Sudety“. Zdejší hluboké lesy se zbytky starých cest, náhle končících v neproniknutelných houštinách, s dnes již sotva patrnými základy budov svědčí o tom, že tam, kde dnes potkáme jen houbaře a při troše štěstí můžeme zahlédnout srnce, lišku nebo divočáka, před lety bývávalo rušněji.
Konečně osvobozeni od Československa! Jeden z mnoha hitlerovských letáků, oznamující odtržení Sudet na podzim r. 1938 Zdroj: Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938/Archiv Jaroslav Čvančara
Stály zde samoty i celé osady německy mluvících obyvatel, kteří tyto drsné končiny osídlili již ve středověku. Mnohem později, před nějakými osmdesáti lety, v dnes pustých lokalitách vznikaly zajatecké tábory, vojenské střelnice, muniční továrny, jejichž pozůstatky dávno pohltil lesní porost.
Komín továrny v jedné z obcí tzv. vnitřních Sudet na Svitavsku, kde se za války vyráběly komponenty k německým letadlům Foto: Edgar Pachta
Písemných pramenů o existenci vojenských objektů za války se dochovalo jen velmi málo a ti, kteří by o nich mohli vyprávět, většinou již dávno odešli za hranice, kde také skončila jejich životní pouť. Občas narazíme na příběhy, popisující záhadné vraždy členů nové státní správy na čerstvě osvobozeném území, na nálezy německé výzbroje na půdách, ve sklepích, ale také ve studnách nebo lesních bunkrech. Jejich věrohodnost je většinou velmi pochybná: existují vesměs jen v ústním podání, a mnohdy mají příchuť hospodských povídaček.
Lesní cesta v pohraničí míjí zádumčivé jezírko, a pak se rozdvojuje. Její boční větev, vroubená patníky, náhle končí v hustém porostu Foto: Edgar Pachta
Nicméně každý, kdo má vztah k historii a s ním spojenou dávku fantazie a smyslu pro romantiku (spojení velmi prospěšné), si pokaždé, když vyrazí do těch míst, říká – co když je na těch historkách místních „lesních mužů“ alespoň špetka pravdy? Vždyť každý les má svá tajemství, která si žárlivě chrání. A některá z nich, třeba s pomocí detektoru kovů, nebo jen díky bystrým očím, lze někdy alespoň poodhalit.
Tak je tomu i s hledáním stop po činnosti nacistických teenagerů, jejichž cílem mělo být nemožné – zvrátit výsledek prohrané války, nebo alespoň uškodit vítězům. Z neškodně vyhlížejících výrostků ve dne, se měli s příchodem noci stát fanatičtí záškodníci – werwolfové.
Zfanatizované sudetské Němky, vítající svého „Vůdce“ Zdroj: Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938/Archiv Jaroslav Čvančara
Kdo je vlkodlak?
Starý německý dřevoryt znázorňující vlkodlaka – zřejmě ve chvíli proměny Zdroj: Wikipedia
Slovo Werwolf znamená německy vlkodlak. Co, nebo kdo je to vlastně vlkodlak? V evropské mytologii se jedná o stvoření v podobě zvířete (nejčastěji vlka), které se v noci z lidské podoby mění v nestvůru, vyrážející za svitu úplňku lovit lidské tvory, jejichž krví se živí. Spolky werwolfů s utajenou činností vznikaly na území Německa již ve středověku. Za třicetileté války jejich členové prováděli odbojnou činnost proti švédským vojskům. Werwolfové prosluli svérázným smyslem pro spravedlnost: nelámali si hlavu s vynášením ortelů, které pak sami vykonávali.
Vlkodlak v moderním ztvárnění, vycházející na lov za svitu měsíce Zdroj: Wikipedia
O znovuzrození vlkodlačího mýtu se postaral na počátku dvacátého století německý spisovatel Hermann Lönse (1866–1914), autor knihy Werwolf. Děj se odehrává v oblasti lüneburských vřesovišť na severu Německa, v krutých časech třicetileté války. Hrdina knihy sedlák Wulf se svými sousedy přepadává ze zálohy švédské vojáky, kteří bezohledně plení kraj. Román v sobě skrývá poselství, že Německo nesmí být nikdy poraženo, ani když jeho území zaplaví nepřátelská vojska. Sám autor vstoupil do armády jako dobrovolník a v roce 1914 padl.
Sudeťáčtí lídři K. Henlein (vlevo) a K. H. Frank, kteří na sklonku války zajišťovali nábor do Werwolfu Zdroj: Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938/Archiv Jaroslav Čvančara
Z románových stránek do praxe
V roce 1923, byl v Německu založen spolek Werwolf s nacionalistickým zaměřením, později přidružený k jiné nacistické organizaci – SA (Sturmabteilung – Úderné/útočné oddíly).
Lönseho román prožil obrodu v roce 1944, kdy wehrmacht ustupoval na všech frontách, a na německá města dopadaly ve dne v noci spojenecké bomby. Román Werwolf, vydávaný v milionových nákladech, se stal povinnou četbou pro příslušníky armády, členy Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend – HJ) i dalších nacistických organizací. V těžkých dobách se z literární předlohy stal „návod“ na gerilovou válku proti vetřelcům. Mystický tvor se stal symbolem nelítostného odporu v hloubi obsazeného německého území.
Symbol Werwolf – překrývající se písmena byla v této barevné kombinaci, případně jen černá Zdroj: archív autora
Akce W
Osobou číslo jedna, hlásající ideu tajného odboje německého lidu se stal generál Reinhard Gehlen (1902–1979), jinak specialista na sovětskou špionáž. Na základě jeho myšlenek nechal Heinrich Himmler (1900–1945) vypracovat ucelenější analýzu. Na podzim roku 1944 se konečně rozběhla akce W, neboli Werwolf. Kromě organizačního a materiálového zabezpečení diverzních jednotek tehdy proběhl i nábor členů. Vzhledem k tomu, že na frontách bylo zapotřebí doslova každé ruky, byli do řad „vlkodlaků“ rekrutováni především z HJ a starších, aktivní služby neschopných příslušníků Volkssturmu (lidobrany). U těch starších byla výhodou zkušenost se špionážní činností. Tajné aktivity „vlkodlaků“ se zaměřovaly na vojenské cíle a přepravy armádní techniky. Organizace fungovala jako spojka pro diverzanty hluboko v nepřátelském týlu, v neposlední řadě měla na starost popravy dezertérů a „zrádců říše“. Členství ve Werwolfu bylo dobrovolné, odmítnutí splnit rozkaz však bylo trestáno smrtí.
Jeden z „otců“ Werwolfu, Reinhard Gehlen Zdroj: Wikipedia
Tvrdý výcvik
Výcvik vlkodlaků probíhal pod dohledem SS (Schutzstaffel) a celou organizaci měla pod kontrolou zpravodajská služba SD (Sicherheistdienst). Velitelem Werwolfu byl jmenován SS- Obergruppenführer (generál Zbraní SS) Hans-Adolf Prützmann (31. 8. 1901 – 21. 5. 1945), známý svým nekompromisním postojem proti Židům v Lotyšsku. Sídlo štábu si Prützmann zřídil v Berlíně, výcvikové a školicí kurzy probíhaly nejen v Německu, ale i na okupovaných územích, včetně „protektorátu Čechy a Morava“, zejména však v Sudetech. Podle zprávy čs. exilové rozvědky z jara 1945, se každý adept musel nejprve rituálně umýt, načež ho velitel vyzval, aby položil ruku na Bibli. Dříve než složil přísahu, ho třikrát udeřili olověným obuškem do ruky. Pak mu ještě opálili ruku nad ohněm a vrazili třísky pod nehty. Až když to všechno vydržel, mohl složit slib, dostal krycí jméno a poté byl odeslán do tajného výcviku. V desítkách výcvikových zařízení se budoucí werwolfové učili střílet, bezhlučně zabíjet, sbírat zpravodajské informace, zapalovat úrodu na polích, ničit budovy a mosty, vyhazovat do povětří vlaky, přepadat ze zálohy.
Hans-Adolf Prützmann na počátku své kariéry v r. 1934. Z jeho tváře přímo čiší nenávist a fanatismus Foto: Wikipedia
Kurz trval pět týdnů a měl za cíl udělat z již tak přesvědčených nacistů fanatiky, záškodníky ochotné splnit jakýkoliv úkol. Školicí střediska u nás byla mimo jiné v Chebu, Podmoklech, Lokti, u Máchova jezera, v Prachaticích, ve Vimperku, v Českém Krumlově, kolem Horní Vltavice a Kvildy. V jednom výcvikovém zařízení na zámečku Friedenthal poblíž Berlína měl přípravu diverzantů na starosti sám SS-Standartenführer (plukovník) Otto Skorzeny (1908–1975).
Činnost Werwolfu v našem pohraničí projednávali zástupci sudetoněmeckých žup v Ústí nad Labem v lednu 1945, a v polovině února se konala obdobná schůzka pro celé území Čech a Moravy za přítomnosti K. H. Franka (1898–1946) a Prützmanna v Praze. S pomocí masívní propagandy byli do řad Werwolfu verbováni zejména mládežníci z HJ a dokonce i ze Svazu německých dívek, z velké části sudeťáci, neboť v otázce lidských zdrojů se značnou měrou angažoval Konrad Henlein (1898–1945).
„Werwolf útočí!“, hlásá palcový titulek v říšském tisku z posledních dnů 2. světové války Zdroj: Wikipedia
Po vzoru partyzánů
Taktika „vlkodlaků“ byla jednoduchá, inspirovaná partyzánským hnutím na východní frontě. Při spojeneckém postupu se nechali „přejít“ frontou a poté se stáhli do lesů, kde měli již předtím vybudované podzemní bunkry. Cesta k nim byla vytrasována speciálními stopařskými značkami, sloužícími jen zasvěceným. Například jeden z „vlkodlaků“ zatčených v Teplicích nad Metují zavedl příslušníky čs. bezpečnosti k tajnému skladu až po několika hodinách chůze v lesích a mezi skalami, při němž pečlivě odpočítával kroky a směr určoval například podle drobných smrkových větviček přivázaných do korun listnáčů vysoko nad zemí. Jiný člen Werwolfu vypovídal, že po skončení jedné akce jej velitelem skupiny vybral, aby s ním šel do skladu pro zásoby. Ke svému překvapení v něm uviděl množství potravin, oblečení, přikrývek a zbraní na několik let. Vše bylo ovšem ukryto tak dovedně, že nepovolaný neměl o existenci skrýše nejmenší tušení, i kdyby stál metr od ní …
Reenaktoři jako příslušníci německých ozbrojených složek z konce války Zdroj: KVH Süd
V období od posledních týdnů války do poloviny roku 1946 bylo napočítáno asi 256 skupin Werwolfu, zaměřených na tajné akce. Ze svých podzemních základen měli v noci podnikat přepady vojenských i civilních cílů v týlu nepřítele, rovněž vraždit své krajany, kteří se provinili spoluprací s orgány nové moci. Ve dne měli za úkol potulovat se v civilních šatech nebo také v ukořistěných uniformách Rudé armády po venkově a shromažďovat zpravodajské informace. Werwolfové používali vlastní „tajné písmo“ v podobě run a různých znaků. Některé sloužily všeobecně, ovšem téměř každá skupina si vytvořila ještě vlastní tajné značky a šifry. Šlo např. o ležaté Z neboli „vlčí dráp“ (též „vlčí hák“), zjednodušený symbol svastiky. Z jeho velikosti i pozice čárky, která ho přeškrtnula, vyčetli zasvěcenci nejen směr k nejbližšímu úkrytu skupiny, ale i jeho vzdálenost. Pokud byl takový znak znázorněn nenápadně v kolečku na domě, znamenalo to, že v něm žije spolupracovník Werwolfu.
Emblém Werwolfu s typickým symbolem vlčího drápu Zdroj: Wikipedia
Mezi další tajné znaky patřil např. trojúhelník symbolizující nebezpečí, kolečko se šipkou dům obývaný Čechy určenými k likvidaci, kolečko s dvěma čárkami byt českého nebo sovětského důstojníka atd. Klikatá čára s vrcholky směrem doleva, modré či bílé barvy označovala bezpečné území, ale pokud byla červená, značila pozici nepřítele. Pro předávání rozkazů mezi veliteli a prostými werwolfy sloužila tajná abeceda, složená ze znaků, podobných runám. Nálepka ve tvaru klíčové dírky, s nápisem „Bitte“ vyznačovala rozkaz předat svěřenou zprávu; jen do konce roku 1945 jich bylo nalezeno více než 37 tisíc.
Odznak členů Werwolfu s výmluvnou iniciálou a starobylým symbolem vůle zvítězit nebo zemřít Zdroj: Wikipedia
Nebezpečné „poklady“
Jen při nalezení sedmnácti skladů Werwolfu na území jižních Čech v letech 1955 až 1988, muselo být zlikvidováno 67 nástrah, zabezpečujících materiál před nežádoucí návštěvou. K zabezpečení přístupu ke štolám použili „vlkodlaci“ jak protipěchotní, tak protitankové miny, klasické náložky s roznětem RO-1 s drátem na odpal tahem nebo střihem, 1kg oplechované nálože TNT se třemi otvory pro roznět s rozněcovači ZZ 42 a T-Mi Z 40. Podél přístupových cest hrozilo nebezpečí v podobě tříkilogramových oplechovaných náloží s rozněty T-Mi Z 35, spolu s dřevěnými protitankovými minami italské výroby se dvěma bakelitovými rozněcovači, které nebylo možné zjistit minohledačkou.
Do dnešních dnů můžeme v zemi nalézt množství artefaktů z doby 2. světové války …
Pečlivé zkoušky prokázaly, že veškeré střelivo včetně signálních nábojů bylo i po letech funkční a bez selhání. Narušen byl pouze materiál v podobě chemických nebo dýmových granátů a lahví s bojovými látkami. Našly se granáty dýmové, ostré útočné i obranné, pancéřové pěsti, munice do samopalů i kulometů, dále zápalnice, bleskovice, dýmovnice i osvětlovací a zápalná tělesa – vše pracující zcela přesně včetně času hoření.
… k nimž někdy patří opravdové lahůdky Zdroj (oba snímky): archív autora
Materiál byl většinou uložen v transportních bednách wehrmachtu, o výšce 50 cm, šířce 60 cm a výšce 100 nebo 120 cm, s okraji obloženými gumou a zvenčí i zevnitř natřených německou olivovou barvou. Byly vyrobeny z velmi kvalitního plechu, který ani při volném uložení v zemi nerezavěl. Sabotážní soupravy uložené uvnitř i po 35 až 40 letech byly v perfektním stavu a plně akceschopné. Kromě těchto plechových beden sloužily ke krátkodobému uskladnění také klasické nábojové truhlíky a kulometné nábojové schránky, které byly zaasfaltovány na ochranu proti vlhkosti.
Bedna s materiálem pro teroristické útoky Werwolfu. Mnohé z těchto „pokladů“ již byly objeveny, další na své nálezce teprve čekají. Podobný „úlovek“ je ovšem nutné bez meškání nahlásit na Policii ČR! Zdroj: lovecpokladu.cz
Proti zvednutí zabezpečovalo bedny lanko připevněné šroubem ke dnu, vedoucí k 3kg náloži uložené do země pod dřevěnou podlážkou, na které byla bedna postavena. Druhý způsob zabezpečení spočíval v provázku protaženém z bedny ven a uchyceném hřebíčkem k podlážce. Uvnitř bedny se nacházel třecí rozněcovač, zašroubovaný do ručního granátu. Proti vlastnímu otevření byla bedna zabezpečena ručním granátem M39 s dřevěným držadlem, který byl uložen na dno a ukryt pod ostatním materiálem. Víčko rukojeti bylo sejmuté, provázek třecího roznětu vytažen a napojen na lanko, které bylo připojené k víku bedny šroubkem a maticí.
Nález záškodnické výbavy Werwolfu v Krkonoších Zdroj: Střelecká revue, 1972
Úkryty „vlkodlaků“ byly a jsou pečlivě zakresleny v mapách, ačkoli není jisté, kdo všechno má tyto mapy k dispozici. Zdaleka ne všechny skrýše Werwolfu byly dodnes objeveny. Podle názoru odborníků se v našem západním a jižním pohraničí ještě dnes prokazatelně nalézá materiál Werwolfu – stále funkční, a tudíž velmi nebezpečný. Zdá se to být výzvou pro badatele vybavené detektorem kovů. Ale pozor! Ještě po 77 letech mohou tyto „poklady“ představovat velkou hrozbu pro nálezce, takže je nutné na nic nesahat a přivolat pyrotechnika.
Smrtící aktivity
Ačkoli bojová činnost Werwolfu zdaleka nedosahovala plánovaných výsledků, nebylo by na místě je podceňovat. Když vzápětí po skončení války vyjelo z Prahy několik vlaků a kolony aut s úkolem obsadit pohraničí, byly často napadány palbou ze zálohy; mimo jiné došlo i k přepadení prvního českého vlaku na cestě do Liberce 22. května 1945. K tvrdým bojům došlo v Podmoklech, Teplicích a Lovosicích. Ve Vejprtech byla zapálena sovětská nemocnice i s pacienty, teroristické nálože explodovaly v Broumově, Bruntále, na poště v Děčíně, pod vojenským autem v Oknech, jen nedaleko od základny Werwolfu v Doksech. Až na poslední chvíli se podařilo zlikvidovat skupinu, která chystala pumový útok na čs. vládní delegaci v Peci pod Sněžkou. V Liberci bylo ještě v roce 1946 – těsně před odsunem Němců – zavražděno několik antifašistů a příslušníků SNB.
Dobová kresba znázorňující podzemní úkryt werwolfa Zdroj: lovecpokladu.cz
Pravda nebo výmysl?
S činností Werwolfu na našem území byla také spojována série výbuchů v Krásném Březně 31. července 1945, jimž padlo za oběť více než dvacet osob (většinou vojáků čs. armády). Nicméně kromě obrovských materiálních škod měl tento čin za následek lynčování německých civilistů rozzuřenými Čechy. Vyšetřování neštěstí však bylo prováděno nedůsledně, a přímá účast „vlkodlaků“ nebyla zcela prokázána. Podobně tomu bylo v případě výbuchu služebny SNB v Bruntále, 3. července 1945. Zahynul při něm jeden příslušník Bezpečnosti a několik dalších utrpělo zranění. Vina byla automaticky svalena na Werwolf a v zápětí došlo k zadržení asi 200 německy mluvících mužů, z nichž dvacet bylo okamžitě popraveno. Je zajímavé, že poslední bojový rozkaz Hitlerova nástupce, velkoadmirála Dönitze z května 1945 přikazoval „vlkodlakům“ složit zbraně jen na západě. Několik z nich se pak snažilo bojovat proti 1. pěší divizi US Army poblíž Karlových Var; v noci na 12. 5. odešla z lesního tábora u Čeřeniště skupina 30 teroristů – slovenských Němců – aby zaútočili na Ústí nad Labem. V závěrečném shrnutí však skutečná činnost „vlkodlaků“ v závěrečné fázi bojů 2. světové války a po jejím ukončení musela být z hlediska organizátorů mizivá. Kromě několika atentátů na představitele nové správy v bývalé „říši“, sporadických útoků na postupující sovětská vojska v posledních dnech války a přepadů čs. vojáků, policistů a civilistů v pohraničí, se žádný masový odpor nekonal. V naprosté většině se jednalo o ojedinělé akce, jejichž příprava a realizace nevyžadovala žádné větší organizační schopnosti ani početnější skupinu.
Jiná lesní cesta kdesi v pohraničí. Werwolfy na ní už nepotkáme …
Nakonec dlužno poznamenat, že v českém pohraničí neopůsobil jen Werwolf. Byly zde soustředěny další teroristické skupiny jako např. Zeppelin pod velením Otta Skorzenyho, dále Grünhackenkreutz, Guttenberg či Praxlerova tlupa. Za několia dalších nepravostí spojených s atentáty na zástupce obnovené čs. legislativy v severním pohraničí dokonce nenesli zodpovědnost Němci, ale polská „Armia Krajowa“.
… ačkoli můžeme zažít jiné příhody – jako na této ilustrační fotce Zdroje: Edgar Pachta (předchozí), Pinterest (tento snímek)
Prameny
Petr Žák: Werwolf – nacistické teroristické skupiny, jejichž skrýše můžeme u nás nalézt dodnes, Seznam.cz
Anton Klůc, Dana Zlatohlávková: Život pyrotechnika, NV Praha 2003
Roman Cílek, Jiří Fabšic: Vlkodlaky kryje stín, Praha 1968
Petr Blahuš: Vlkodlaci proti nepříteli, Fakta a Svědectví 4/2018
Edgar Pachta: Werwolf, Centurion, listopad 2018
Lovec pokladů. cz